Jak to chodí v dětském domově

5.5.2010

Jak to chodí v dětském domově Ne každé dítě zažije lásku a něhu od svých rodičů. „Tys dostala dopis? To se máš, mně ho táta slibuje už několik měsíců a zatím se neozval…“ I tohle může být realita dětí, které tráví svůj život v dětském domově. Do dětského domova v Klánovicích jsem se moc těšila, ale zároveň se obávala toho, že až uvidím opuštěné dětičky, které budou sedět někde u stolečku a smutně koukat z okna, svou „misi“ zruším a odjedu hned, jak spatřím bránu domova.

Velký omyl. Vilka v krásné a klidné oblasti kousek za Prahou na mě dýchala prvorepublikovou érou, kterou mám moc ráda, a zasněžené okolí dávalo místu dokonalý punc romantiky. Tohle že je dětský domov plný opuštěných malých dětí?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po příchodu do jedné z vil (celkem má dětský domov 3 vilky, kde jsou děti různých věkových kategorií) jsem už na chodbě slyšela živý ruch a křik dětiček, které se průběžně vracely ze školy.

Jako první nesměle přišla mladá slečna, která zvědavě nakukovala do mé náruče, ve které jsem třímala malé dárečky - knížky a časopisy z našeho vydavatelství. Vzbudily nebývalý zájem, který mě překvapil, čekala jsem, že větší radost by dětem udělal plyšák nebo nějaká jiná hračka. Jak mi bylo později řečeno, dětem materiální věci tohoto typu nechybějí, naopak, časopis je pro ně něco nového, co si běžně nekupují ani nedostávají. Za chvilku se „slétli“ další dva chlapci s otázkou „Co to, paní, máte?“ natahovali ke mně ruce a pak se radostně s časopisem rozběhli do svých pokojíků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V ředitelně nás společně s fotografem přivítala paní ředitelka Dana Kuchtová, která měla plné ruce práce se svými svěřenci. Maruška a Filip, třináctiletí klienti, jak se v domově dětem říká, s paní ředitelkou (mimochodem, nikdo tu tento pojem nepoužívá, děti ji oslovují „teto“) řešily své školní povinnosti. Filípek, trochu zaskočený z našeho příjezdu a velkého fotoaparátu, který se na něj chystal zamířit, právě předával tetě ředitelce svoji žákovskou knížku, kde se mračila jedna poznámka.

Paní ředitelka nekárala ani nezvyšovala hlas, přívětivě s chlapcem rozmlouvala o tom, proč se rozhodl ze školy odejít dřív, než směl. Podobné problémy se tu řeší poměrně často, děti většinou přicházejí z diagnostických ústavů, některé z nich navštěvují pomocné školy a občas tak mají problém svoje povinnosti akceptovat a dodržovat.

Maruška je dospívající slečna se skvělou vyřídilkou a za kamaráda Filípka se snaží i odpovídat. Zatím jsem se ani jednou nedojala, do očí se mi nederou slzy, kterých jsem se před příchodem tolik obávala, zkrátka cítím tu příjemnou a pohodovou atmosféru, jako bych byla na návštěvě u nějaké rodiny.

Paní ředitelka nás po pořízení prvních fotografií svěřuje Marušce, která nás pyšně provádí první vilkou. Pokojíčky jsou tu společné většinou pro dvě děti (mají tedy dostatek soukromí), vybavené základním nábytkem. Jsou každopádně útulné a příjemné. U děvčat na zdech visí plakáty dívčích idolů, kluci dávají přednost počítačům, které jsou skoro pořád „obsazeny“.

Jedna z tet je právě obklopena dětmi a společně si povídají. Malá slečna si vystřihuje, další píše domácí úkoly. Tety jsou tu hlavními dohlížiteli nad všemi dětskými obyvateli a mnohdy bývají v jednom kole.

Na každé vidím odhodlání a nepozoruji ani sebemenší únavu. Teď už vím, že být vychovatelem v domově je skutečné poslání.

Více se dočtete v aktuálním čísle časopisu Maminka.

Autor: Ing. Vladislav Sloup   |   Sekce: Archiv   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Líbí se Vám naše webové stránky?

4% (136)

7% (230)

87% (2620)


DĚTSKÝ DOMOV KLÁNOVICE

 

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022 | Designed by queue s.r.o.

© 2022 DD Klánovice